Má Měsíc magnetické pole?

V době, kdy čtete tyto řádky Měsíc své magnetické pole nemá. Mnohem dřív ale Měsíc  magnetické pole měl. Prozrazuje to například měsíční kámen, který z Měsíce v roce 1972 dovezl na Zemi Harrison Schmitt z Apolla 17. Vzorek inkriminované horniny nese označení 76535 a jeho analýza prozradila, že před 4,2 miliardami roků měl Měsíc silné magnetické pole, které vytvářelo jeho tekuté železné jádro o průměru asi 350 kilometrů.

Důkazy dřivější existence magnetického pole Měsíce: 

Garrick-Bethell, I., B.P. Weiss, D.L. Shuster and J. Buz (2009): Early lunar magnetism. – Science 323, pp. 356-359. 

Nový web o Měsíci

Tak a je to tady. WEB Prohlídka Měsíce má nový kabát. Po 18 letech. Což je shodou okolností délka periody Saros, za kterou Měsíc vykoná 223 synodických a 242 drakonických oběhů, takže se opět ocitne ve stejném postavení vůči Slunci i vůči uzlům své dráhy.
Nový web zeštíhlel. Přátelí se s mobily. Má čisté bílé pozadí. Jsou v něm větší obrázky. Je připraven růst a dospívat. A těší se na vás!

Polostínové zatmění Měsíce

Když jsem byl malý, pokoušel jsem se přijít na kloub polostínovému zatmění Měsíce. Nepomohlo vysvětlování, nepomohly obrázky. Přišel jsem na to, až když jsem doma začal blbnout s lampou a vytvářel stíny. A tak si nejsem jistý, jestli se z následujících řádků polostínové zatmění Měsíce vůbec pochopit dá. Aspoň se o to pokusím.

Takže, když na zeď posvítíte nějakým plošným zdrojem světla (třeba velkou lampou a ne jen malou žárovkou) a zastíníte jej třeba kusem papíru, nebude stín ostrý, ale k okrajům bude slábnout. A právě to je polostín, který se táhne i za naší planetou. Slunce je totiž při pohledu z Měsíce plošným zdrojem světla, takže pokud je Zemí Slunce zakryté jen zčásti, není stín úplný. Zemi zkrátka chvíli trvá než měsíční disk zakryje celý.

No, nevím. Každopádně si můžete již v pátek 16. září polostínové zatmění prohlédnout na vlastní oči. Měsíc se vyhoupne nad obzor zhruba ve čtvrt na osm večer. Maximální fáze pátečního zatmění nastane ve 20 hodin 54 minut, kdy by mohlo být i očima viditelné mírné ztmavnutí u severovýchodního okraje Měsíce. Nic více nečekejte, protože polostínové zatmění bývá skutečně velmi nenápadné. Pozorování navíc pokazí i velké množství oblačnosti na obloze. Na příští polostínové zatmění si budeme muset počkat do 11. února příštího roku a na částečné až do 7. srpna 2017. Úplné zatmění Měsíce nastane až 27. července 2018. 

A ještě něco. Na všemoudrém Internetu jsem se dočetl, že při zítřejším sotva viditelném polostínovém zatmění Měsíce bychom měli odříkávat formuli: „EYLA NOTHAPLE EZIGGON NOG AZO WERHAFUMAN". Prý to prospívá duši. Asi někdo drcnul do páčky časostroje a nastavil středověk.

Humboldtovo moře

Musela to být zajímavá doba. Plná tajemství a chuti nepoznaného. Co mám na mysli? No přece dobu, kdy jste jen pomocí dalekohledu mohli najít na Měsíci něco nového. Objevit nový kráter nebo celé pohoří. A právě z této doby pochází jedno líčení z prohlídky Měsíce, které jsem si nemohl nechat pro sebe. 

Autorem líčení je ředitel hvězdárny na ostrově Korfu – Felix Laméch. Ten se 30. října 1928 věnoval pozorování Humboldtova moře, které se nachází na samém okraji viditelné části Měsíce. Na text jsem narazil v prachem prosyceném čísle časopisu Říše hvězd z ledna roku 1929. Popis z těch dávných dob v překladu Josefa Šípka myslím stojí za oprášení. 

„Tato rozlehlá rovina, jejíhož pravého tvaru nikdy nepoznáte, poněvadž je bezprostředně na severozápadním okraji, měří na viditelném povrchu asi 110 000 kilomtetrů čtverečních. Někdy, když to librace připustí, odhalí nám Mare Humboldtianum část svého zakrytého povrchu. Jest jisto, že tu jde o krajinu měsíčního povrchu, jež jest velmi zvláštní a zajímavá. Všeobecně vzato, jest celá krajina dobře viditelná toliko několik hodin po úplňku. Tehdy vystupují živě stíny na nesmírných, jasných plochách ohromných rozlehlých pustin. Na konec přál bych si, aby naši kolegové upoutali svou pozornost na různé krajiny měsíční, o nichž záznamy jsou neúplné a jež mají tu výhodu, že pozorovatelé se tu mohou státi užitečnými vědě ze všech nejkrásnější.“

Nákres vznikl během tří pozorování a zabral asi 10 hodin práce!

Odvrácená strana Měsíce

Je to snad nejproslulejší umělecký počin inspirovaným Měsícem od dob čínského básníka Li-po. Jasně. Mám na mysli album britské skupiny Pink Floyd: The Dark Side of the Moon. 

Paradoxní je, že i když Dark Side představuje „nejkosmičtější" název alba v celé historii skupiny, přesto se právě tímto albem Floydi definitivně přikovali k zemi a k pozemským problémům. Dokonce ani v takových skladbách, jakými jsou Eclipse nebo The Great Gig in the Sky, nejde o „kosmická" témata. Zatímco v prvních albech skupiny se to vesmírnými motivy jen hemžilo (třeba Astronomy Domine nebo Set the Controls for the Heart of the Sun), na Dark Side jsou ústředními tématy šílenství, peníze, pomíjivost života nebo chamtivost.

Pro název alba se Roger Waters nechal inspirovat temnou stranou Měsíce, která v tomto případě evokuje temnou stránku lidské osobnosti. Tady musím podotknout, že název alba se vlastně v Česku už od své premiéry překládá nesprávně. The Dark Side of the Moon totiž neznamená odvrácenou stranu Měsíce, ale temnou, neosvětlenou stranu našeho kosmického souputníka. O nesprávně vžitém českém překladu svědčí i překlady názvu alba v jiných jazycích. 

Pojem Dark Side of the Moon se i v anglosaských zemích občas chybně používá pro označení odvrácené strany, ale nemyslím si, že tohoto omylu se dopustil i Roger Waters. Svědčí o tom i mluvená poznámka v samém závěru alba: 

„There is no dark side of the moon really. Matter of fact it’s all dark.“

Takže The Dark Side of The Moon vlastně nemá s Měsícem téměř nic společného.

Který měsíční kráter je největší?

Největší stopa po dopadu planetky na Měsíc není kráter, ale impaktní pánev, což je název pro opravdu velké krátery s průměrem přesahujícím několik stovek kilometrů. Tak velké pozůstatky po dopadu planetek totiž mají průměr mnohonásobně větší než hloubku. Odtud vhodnější název pánev. 

Největší impaktní pánev na Měsíci je Jižní pól–Aitken. Pojmenování vychází z útvarů, které se nacházejí na okrajích pánve: kráter Aitken a jižní pól Měsíce. Tato pánev má neuvěřitelný průměr 2 500 kilometrů (téměř dvě třetiny průměru celého Měsíce!) a hloubku jen asi 13 kilometrů. Ze Země ale tuto velkou pánev nikdy neuvidíme. Nachází se totiž na odvrácené straně Měsíce. Existenci této struktury geologové tušili už v 60. letech minulého století. Definitivně ji však potvrdila až data z americké sondy Clementine v roce 1994.

Topografická mapa Měsíce vycentrovaná na střed pánve Jižní pól-Aitken. Credit: NASA/Goddard

Proč bylo letošní zatmění Měsíce tak tmavé?

Viděli jste letošní úplné zatmění Měsíce? A zdál se vám zatmělý Měsíc o poznání tmavší než při jiných zatměních? Pak pro vás mám příjemnou zprávu. Váš zrak a paměť fungují skvěle! Z naměřených hodnot totiž vyplývá, že zatmělý Měsíc byl letos asi o 30 procent slabší než jindy. Co za tím vězí?

Na úplných zatměních Měsíce je skvělé, že každé je trochu jiné. Každé je originální, jedinečné. Vzhled zatmělého Měsíce totiž ovlivňuje celá řada faktorů. Předně je to samotná geometrie měsíčního zatmění. Záleží totiž na tom, do jaké míry se Měsíc ponoří do plného zemského stínu, který je 2,5krát větší než měsíční disk. Ne pokaždé tedy měsíční disk projde přímo středem plného zemského stínu, což byl i případ zářijového zatmění.

I v případě naprosto stejné geometrie zatmění ovšem rozeznáme v jejich podobách výrazné rozdíly. Ty má na svědomí především momentální stav zemské atmosféry. Proč? Kdyby naše planeta neměla atmosféru, vrhala by temný stín, ve kterém by disk našeho souputníka zcela zmizel. Země je však obklopena rozsáhlou atmosférou, ve které se sluneční paprsky rozptylují a dostávají se i do plného stínu.

Pokud je zemská stratosféra například plná aerosolů síry ze silných vulkanických erupcí, je procházející sluneční světlo atmosférou částečně pohlceno a Měsíc při zatmění výrazně ztmavne. A to byl i případ letošního zářijového zatmění. Ztmavnutí zatmělého Měsíce totiž způsobil prach chilské sopky Calbuco, která explodovala letos v dubnu. Oblak prachu se rozšířil do zemské stratosféry a vytvořil tak jakýsi filtr, který částečně zastínil i sluneční svit dopadající na zemský povrch. Podle klimatologa Richarda Keena z Univerzity v Coloradu vedlo toto snížení průzračnosti stratosféry dokonce ke snížení teploty o 0,04 °C. Efekt tohoto drobného “globálního ochlazení” byl ovšem zcela přehlušen jinými jevy.

Exploze sopky Cabulco v dubnu 2015. Foto: Getty Images

I když efekty způsobené prachem ze sopky Calbuco jsou v porovnání s tím, co v minulosti v zemské atmosféře napáchaly jiné vulkány (např. Krakatau v roce 1883 nebo Pinatubo v roce 1991), přesto chilská sopka dokázala svým prachem zkrášlit letošní zatmění a připravit tak všem pozorovatelům o krapet zajímavější podívanou než při jiných zatměních.

Úplné zatmění Měsíce z 28. září 2015. Foto: Pavel Karas, Hvězdárna a planetárium Brno.

Vše, co potřebujete vědět o zatmění Měsíce 28. září 2015

1. Kdy se zatmění odehraje?

V pondělí 28. září ráno, čili v noci z neděle na pondělí. Nebojte, v pondělí je státní svátek, takže to dospíte. Zatmění se rozehraje pár minut po třetí hodině ranní nad jihozápadním obzorem, kdy od levého horního okraje začne kotouč našeho nejbližšího vesmírného souseda okusovat plný zemský stín, který ho před čtvrt na pět zcela pohltí. V plném zemském stínu se bude Měsíc nacházet 1 hodinu 12 minut. Úplné zatmění skončí před půl šestou a částečné až před půl sedmou ráno. Tou dobou už bude Měsíc jen 15° nad obzorem.

2. Kdy nastane příští zatmění Měsíce?

Nejbližší částečné Měsíce u nás nastane 7. srpna 2017. To ovšem bude jen částečné. Příští úplné zatmění Měsíce bude u nás pozorovatelné až 27. července 2018.

3. Jak to bude vypadat?

Fakt dobře. Měsíční úplněk nejprve bude ukrajovat plný zemský stín. Nejhezčí to bude, až Měsíc zcela vstoupí do plného zemského stínu. V tu dobu totiž nejen znatelně poklesne jeho jas, ale taky se zbarví do červenohněda.

4. Co má letošní zatmění společného se superúplňkem?

Jen to, že letošní úplné zatmění Měsíce se trefilo do doby, kdy je k nám Měsíc nejblíže, takže z toho máme "superúplňkové zatmění". Naposledy se něco podobného přihodilo v roce 1982. Příští taková shoda nastane až v roce 2033. A co to znamená? Skoro nic, jen že zatmělý Měsíc bude o chlup větší než jindy a bude se o něm o kapku víc psát. 

5. Jak se na zatmění dívat?

Stačí i očima, lepší to ale bude s dalekohledem. Pokud možno na stativu.

6. Co může zatmění překazit?

Počasí, případně destrukce Měsíce nebo Země. Destrukci Měsíce nebo Země neočekáváme, špatné počasí ano. Nebo taky zatmění prostě zaspíte.

7. Kde se o zatměních dozvím víc?

Třeba na webu Prohlídka Měsíce nebo v parádní knize Petra Horálka Tajemná zatmění.

Minulá a příští "superúplňková" zatmění. 

Infografika: NASA's Goddard Shorts HD podcast

Ohňostroj místo Měsíce

V sobotu jsem se vzbudil o půl deváté. Večer. Prostě následky pásmové nemoci po cestě ze San Francisca. Kouknul jsem ven a viděl, že je jasno. V tom jsem si uvědomil, že zrovna ten večer se Měsíc potká s Venuší a Jupiterem. Dal jsem si snídani a vyrazil na Bílou horu v Brně. Kupodivu jsem tam nebyl sám. Na vršku si už své nádobíčko rozkládalo nejmíň šestfotografů. No jo, Měsíc - ten táhne, říkal jsem si. Po pár desítkách minut se ale na vršek Bílé hory přihrnuli další obdivovatelé večerní oblohy. Než se setmělo, byly jich tam desítky, možná stopadesát. Jemně se mi rozbušilo srdce. Tolik lidí se vydalo na vrch kopce, aby se koukli na Měsíc s planetami! Tak přece jen lidi zajímá vesmír a vůbec! Blížila se půl desátá a na vrchu už se krčily nejmíň dvě stovky lidí! A pak mi to všechno během půl minuty došlo. Měsíc zapadl za mrak, nad Špliberkem se objevily čtyři helikoptéry a začal ohňostroj Ignis Brunensis.

Canon EOS 5D Mark III, Sigma 50 mm 

© Pavel Gabzdyl

Canon EOS 5D Mark III, Sigma 50 mm 

© Pavel Gabzdyl

Reset Měsíce

Už od roku 1974 víme, že v době před necelými čtyřmi miliardami roků došlo na Měsíci k velmi prudkému nárůstu tzv. impaktů, čili dopadů kosmických těles a že tyto dopady doslova “zresetovaly” měsíční povrch. Toto dramatické období vývoje našeho nejbližšího kosmického souseda je dnes označováno jako pozdní intenzivní bombardování.

Intenzita bombardování, kterému byl měsíční povrch při tomto náletu kosmických projektilů vystaven, vědcům doslova vyrazila dech! Navíc, pokud taková katastrofa postihla Měsíc, jistě neminula ani okolní kosmická tělesa, včetně Země. Důsledky bombardování musely být pro naši planetu dokonce ještě horší. Vždyť má mnohem rozlehlejší povrch a také na své vesmírné okolí působí větší gravitační silou než Měsíc, takže k sobě přitáhla více kosmických projektilů. Podle počtu a velikosti kráterů, které se z této doby zachovaly na povrchu Měsíce, již vědci odvodili, že tou dobou na Zemi vzniklo přes 22 tisíc kráterů o velikosti přes 20 kilometrů, zhruba čtyřicet gigantických impaktních pánví s průměrem kolem tisíce kilometrů a několik pánví, jejíchž průměr se pohyboval kolem pěti tisíc kilometrů. Kosmické projektily o velikosti planetek do pozemského povrchu vyryly krátery doslova kontinentálních rozměrů!

Stopy po éře pozdního bombardování ovšem vědci nenacházejí pouze v horninách z Měsíce a ze Země, ale také z meteoritů, jež pocházejí z hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem. A podobný příběh vyprávějí i meteority původem z Marsu. Meteorit Alan Hills 84001, který pochází ze silně kráterované oblasti na Marsu, ukázal, že před 3 920 miliony lety došlo i na červené planetě k prudkému nárůstu kosmického bombardování.

Stáří obřích impaktních pánví jakými jsou Argyre (1 800 km) a Hellas (2 300 km) na Marsu nebo Caloris (1 550 km) na Merkuru sice ještě neznáme, ale s velkou pravděpodobností všechny vznikly v jedné době. V době pozdního intenzivního bombardování. Kompozice: Pavel Gabzdyl.

Co je to popelavý svit?

Jako popelavý svit označujeme slabý přísvit viditelný na Sluncem neosvětlené části Měsíce. Má ho na svědomí sluneční světlo odražené k Měsíci od Země. O tom, jak je popelavý svit vidět, rozhoduje především fáze Měsíce. Čím tenčí Měsíc je, tím nápadněji se popelavý svit jeví, protože o to víc na Měsíc Země svítí. Při pohledu z Měsíce má totiž Země přesně opačnou fázi jakou Měsíc. Takže čím blíže je Měsíc novu, tím blíže je Země (při pohledu z Měsíce) k úplňku. 

Svou roli na intenzitě popelavého svitu sehrává i to, jaká část zemské polokoule je k Měsíci zrovna natočena. Pevnina totiž odráží více světla než oceány. Opravdu!

Kresba: Jeremy Popp.

Sedmero otázek k zatmění Slunce

V pátek 20. března 2015 prolétne nad Českou republikou kus měsíční stínu a její obyvatelé tak budou moci pozorovat částečné zatmění Slunce. Jak si ho nejlépe užít? Tady je pár rad:

1. Jak se dívat? Bacha na oči! Dívat se na Slunce není příjemné a neprosívá to ani vaši dobré náladě a už vůbec ne vašemu zraku. Pokud si budete chtít zatmění užít, použijte speciální sluneční brýle nebo kus svářečského skla. S obyčejnými slunečními brýlemi sice budete vypadat skvěle, ale při zatmění vám to nebude nic platné.

2. Kdy se dívat? Zatmění začíná přibližně v 9:37 a končí v 11:58. Pokud chcete vidět jen to nejlepší, podívejte se okolo 10:45, kdy bude Měsícem ukrojen největší kus Slunce. Pokud tou dobou budete zrovna řídit auto, dojeďte třeba k nejbližší benzínce, dejte si kafe a pár minut si zatmění užívejte. 

3. Co může sledování zatmění pokazit? Odkud není vidět Slunce, není vidět ani jeho částečné zatmění. Vyhledejte si proto místo se slušným výhledem, ať pak na poslední chvíli zmateně nepobíháte po ulicích. Pokud se přižene oblačnost, budou mít smůlu všichni.

4. Bude to pěkné? Jasně, ale nalijme si čistého vína. Částečné zatmění, které zítra proběhne nad Českou republikou, je jen chabě slabým odvarem zatmění úplného. Úplné zatmění je úplně jiná liga! Nejbližší úplné zatmění Slunce u nás proběhne 7. října 2135. Ne, to není překlep.

5. Kdy budeme mít další šanci? Pokud zůstanete v naši malé vlasti, uvidíte příští částečné zatmění až 10. června 2021. Při něm ale Měsíc ukrojí jen asi 17 procent slunečního průměru (zítra to bude 73 %). 

6. Bude odněkud zítřejší zatmění viditelné jako úplné? Ano. Z pevniny se jako úplné bude jevit například z Faerských ostrovů nebo na Špicberkách. Zbytek lovců bude na úkaz číhat z lodí v Severním moři. 

7. Není lepší sedět doma nebo v kanclu a zatmění sledovat na netu? Na to zapomeňte. Na dobrých živých přenosech nebo na fotkách sice bude zatmění možná vypadat líp než ve skutečnosti, ale nic nenahradí skutečný prožitek pod skutečným nebem. Navíc si užijete všeobecnou paniku nebo veselí. 

Naposledy se u nás částečné zatmění Slunce odehrálo 4. ledna 2011. Přes zatmělý sluneční kotouč sice tenkrát chodila rozverná oblačnost, ale většina těch, kteří jej chtěli vidět, jej nakonec opravdu viděli. © Pavel Gabzdyl

Růžový Měsíc nad Brnem

Skoro deset tisíc fajsbůkových lajků, desítky dotazů a jeden překlep. To vše mě přinutilo, abych prohodil pár řádků o tom, jak vznikl snímek růžového Měsíce, který zvolna opouští obzor a škrábe se nad brněnský vrch Hády. 

Měsíc se vás neptá, jestli se vám zrovna nechce. Nezajímá ho, že jste se právě po dvou hodinách konečně rozhodli odskočit na malou, že na střeše to klouže jako na mistrovství světa v ledním hokeji a že kvůli němu zmeškáte večeři s půvabnou slečnou. Zkrátka, pokud chcete Měsíc vyfotit zrovna ve chvíli, kdy se plíží nad váš důvěrně známý obzor, není čas na žádné “potom” nebo “až”. 

Oblečete si bundu, panicky se začnete shánět po vybavení, které jste během dne rozpůjčovali a vyrazíte na střechu a… doufáte. Doufáte, že se nezatáhne a že baterka ve vašem foťáku vydrží. A hlavně doufáte, že si azimut i čas východu Měsíce pamatujete správně a že tím pádem nebudete na střeše mrznout jako idiot další hodinu, což by zaručeně vedlo k tomu, že slečně, která na vás v tu chvíli čeká v restauraci, dojde trpělivost.

Měsíc a počasí neznají kompromisy. Během jednoho roku zvládne “skoroúplňkový” Měsíc nanejvýš tak dvacet východů, při kterých lze obstojně chytit  i okolí. Když ale k tomu přidáte vrtochy počasí, zbudou vám tak tři, možná čtyři příležitosti. Při jedné z nich pak Měsíc při svém východu nemusí zrůžovět a při další se třeba jeden osamělý mrak nasune právě na místo, kde jeho východ probíhá. Příležitostí je málo a je jen na nás, jestli ji využijeme nebo si raději v klidu dopijeme kafe. 

V úterý, 3. února 2015, sedm hodin před úplňkem, jsem tu příležitost využil. První snímek zrudlého souseda vykukujícího nad obzor jsem s pomocí našlapaného foťáku Canon EOS 5D Mark III a slušného objektivu Canon 70-200 mm f/4 IS USM pořídil v 16:59. Pak už bylo jen potřeba dobře ustavit stativ a s pomocí dálkové spouště cvakat. Cvakal jsem každých šest sekund. Po necelé půlhodině jsem nasbíral něco přes dvě stovky snímků, které jsem mírně upravil, vybral, promazal a složil. To je celé. Dvě hodiny práce a tři roky čekání na příležitost. 

Finální kompozice složených snímků.

Kompletní, neupravená sada nasnímaných záběrů vycházejícího Měsíce.

Měsíc s Jupiterem

Zimní úplňkové noci jsou prostě skvělé. Hvězdáři to sice mohou rovnou zabalit, protože na přesvětleném nebi skomírá jen pár hvězd, ale fotografové mají žně. Za zimních nocí se totiž Měsíc poblíž úplňku pohybuje těmi souhvězdími zvěrokruhu, která u nás vystupují nejvýš nad obzor. Když se k tomu přidá podpultová sněhová přikrývka, je o snímek, který připomíná spíš polední náladu, dobře postaráno.

Canon EOS 5D Mark III, Canon 14 mm, f8, ISO 650, 10 sec
© Pavel Gabzdyl

Návrat na slunovrat

Občas mívám výpadky paměti. Prý je to normální. Zapomenu, kde jsem četl zprávu o tom, že někdo objevil na Měsíci stádo bizonů, zapomenu kdy, kde, čím a proč jsem něco vyfotil nebo zapomenu, co se přihodilo 1. července roku 2012 okolo jedenácté hodiny v noci.

Na to, abych nezapomínal, jsem před asi 8 lety (přesně si to nepamatuju) začal psát Měsíční deník. O Měsíci, o šutrech, o planetách, o cestách a vůbec. Deník se ale po čase ztratil v křemíkovém nebi a já na něj – zapomněl. Vzpomněl jsem si až teď, kdy se mi na počítači nahromadily fotky a texty, které začaly prosakovat do různých flashdisků, sociálních sití a blogů. A tak jsem sestrojil velký trychtýř s úzkým hrdlem. Co tím hrdlem projde, uvídíte tady. Na obnoveném Měsíčním deníku. Pro vás, pro inspiraci a pro mou paměť. 

Velké díky všem, kterým Měsíční deník chyběl a kteří mi o tom dali vědět.

Astronomy Domine
Canon EOS 5D Mark III, Canon 14 mm, f8.0, ISO 200, 1/2 sec
© Pavel Gabzdyl

Titanik pod vlivem Měsíce

Je pravidlem, že za téměř každou větší katastrofou v oblasti lodní nebo letecké dopravy může nešťastná souhra mnoha okolností. Jinak tomu nebylo ani v případě zaoceánského parníku Titanik, který se přesně před sto lety potopil. Zbytečná pýcha, špatně zvolený úhybný manévr před srážkou s ledovou krou, nedostatečný počet záchranných člunů, nepříznivé meteorologické podmínky, to vše vedlo ke smutnému faktu, že při zkáze luxusního plavidla přišlo o život téměř 1500 lidí. Celou událost ovšem významně ovlivnilo ještě něco jiného. Něco poměrně překvapivého – vzájemné postavení Slunce, Země a Měsíce. Kdyby bylo jen trochu jiné, nejspíš by ke srážce s ledovcem nikdy nedošlo.

Měsíc vždy ulehčoval orientaci v noční krajině a samozřejmě i na moři, ovšem posádce Titaniku zrovna nepomohl. Obří parník vyplul na svou první a zároveň i poslední plavbu 10. dubna 1912. Z anglického Southamptonu přes francouzský Cherbourg a irský Queenstown měl namířeno do amerického New Yorku, kam však už nedoplul. V neděli 14. dubna krátce před půlnocí Titanik narazil do velké ledové kry a o necelé tři hodiny se potopil.

Titanik před osudným najetím na ledovou kru. Kresba: Gordon Johnson.

Ačkoli bylo v osudnou noc zcela jasno a obloha byla poseta hvězdami, Měsíc nesvítil. Tou dobou byl totiž ve fázi velmi tenkého srpku a na obloze se objevil až za svítání. Ostatně úzký měsíční srpek, jehož spodní růžek se dotýkal linie obzoru, zmínil ve svých zápiscích i Lawrence Beesley – jeden z přeživších pasažérů Titaniku, kteří díky záchranným člunům našli spásu na zaoceánském cestovním parníku Carpathia.

Kdyby v době proplouvání Titaniku ledovcovým polem svítil Měsíc, je velmi pravděpodobné, že by hlídka spatřila ledovou kru mnohem dříve a dokázala by tak včas zabránit srážce. Smůlu však posádce Titaniku přineslo i počasí. Obvykle se totiž ledové kry prozrazují díky vlnám a zpěněné vodě, která se o ně tříští. V noci ze 14. na 15. dubna 1912 bylo ovšem moře velmi klidné a hlídka tak spatřila ledovou masu až těsně před osudným nárazem.

Na tragický sled událostí ovšem neměla vliv pouze bezměsíčná tmavá noc. Důležitou roli sehrálo i tehdejší velmi vzácné postavení Měsíce vůči Slunci a Zemi. Vzdouvání pozemských vodních mas známé jako příliv a odliv totiž nepřipadá pouze na vrub našeho nejbližšího kosmického souseda, ale také na Slunce, jež zajišťuje zhruba třetinu celkového působení. Pokud se tedy Země, Slunce a Měsíc nacházejí na jedné přímce (v úplňku nebo novu), je působení nejsilnější a nastává tzv. skočný příliv. Jestliže se zmíněná tělesa nacházejí v takovém postavení, že sledujeme první nebo poslední čtvrt, je vzájemné působení oslabeno a nastává naopak hluchý příliv.

V osudnou noc sice skočný příliv nenastal, ovšem o několik měsíců dříve ano. Navíc skočné přílivy, které se odehrály v prosinci roku 1911 a následně v lednu a únoru 1912, byly natolik mimořádné, že nejspíš zpečetily osud Titaniku ještě před jeho první plavbou.

Naprosto výjimečné postavení vesmírných těles se odehrálo zejména 4. ledna 1912. V ten den nastal úplněk a jen šest minut po té, byl Měsíc nejblíže Zemi. Nás kosmický soused totiž neobíhá svou mateřskou planetu přesně po kruhové dráze, ale po nepatrně protáhlé elipse, takže občas je k nám blíž občas dál. Do této vzácné shody se však vložila i naše denní hvězda, přesněji řečeno vzdálenost Země od Slunce, která dosáhla den před přízemím své minimální hodnoty. To vše dohromady způsobilo, že 4. ledna 1912 ve 13 hodin 35 minut světového času byl od nás Měsíc vzdálen 356 375 kilometrů, což je nejmenší vzdálenost v rozmezí 1500 let!

I když se už nejspíš nikdy nedozvíme, odkud pocházela ledová kra, která se postavila do cesty tehdy největšímu parníku světa, je velmi pravděpodobné, že se odlomila od ledovce Jakobshavn na západním pobřeží Grónska. Dlouhé jazyky tohoto ledového obra končí svou plíživou pouť v zálivu Diskø, kde se na jaře za ohromného rachotu od jednotné ledové masy oddělují samostatné ledové kry. Ty pak mořské proudy unášejí směrem na sever do Baffinova zálivu, kde zpravidla stráví jednu nebo dvě zimy. Některé z nich pak dále plují směrem k jihu podél Baffinova ostrova a Labradoru až k Newfoundlanu. Během několika měsíců tak urazí trasu dlouhou téměř čtyři tisíce kilometrů!

Většina ledových dezertérů však během své plavby uvízne na mělčině, kde postupně podlehne náporu vod a rozpadne se. Osud ledových ker uvězněných v mělkých vodách ovšem může zvrátit právě působení Měsíce. Pokud totiž nastane skočný příliv, vysvobodí ledové kry ze zajetí a vrátí je zpět na volné moře. A právě vzácná souhra ve vzájemném postavení Země, Slunce a Měsíce, která se naposledy odehrála v roce 796 a příště až v roce 2257, způsobila 4. ledna 1912 neobvykle silný příliv. Zprávy skutečně potvrzují, že skočný příliv tehdy uvedl do pohybu celou řadu ledových ker. Bohužel jedna z nich po několika měsících zkřížila dráhu parníku Titanik a způsobila tak největší katastrofu v dějinách civilní lodní dopravy.

Použité zdroje:
Donald Olson, Russell Doescher a Roger Sinnott: Did the Moon Sink the Titanic?, Sky and Telescope 4/2012.

Nejdokonalejší fotografická mapa Měsíce všech dob

Pokud zavítáte na návštěvu k fandovi astronomie do jeho pozorovatelny, nebo když se rozhlédnete po interiérech hvězdáren, zpravidla na stěnách objevíte nějaký ten zarámovaný obraz Měsíce. Většinou to bývají kreslené mapy od Karla Anděla či Antonína Rükla nebo fotografická mapa složená ze snímků pořízených proslulým 91cm refraktorem na Lickově observatoři. I když tyto mapy mají své nepopsatelné kouzlo, nejspíš je brzy začne nahrazovat nová digitální mapa.

Příběh této mapy začal už 18. června 2009, kdy se na cestu k Měsíci vydala americká sonda Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO), která je nejlépe vybaveným automatem, jaký se kdy k Měsíci vydal. Úspěšným zakotvením sondy na lunární oběžné dráze se tak začala psát jedna z nejpřevratnějších etap mapování jeho povrchu. Nyní její výsledky přináší radost i všem pozorovatelům Měsíce.

Kromě řady jiných přístrojů nese tato sonda na své palubě i zařízení, které je modifikovanou verzí kamerového systému ze sondy Mars Reconnaissance Orbiter. To, co se osvědčilo u červené planety, nyní skvěle slouží u Měsíce. Nejvýkonnější kamera na palubě LRO využívá objektiv Cassegrainova typu s průměrem zrcadla 19,5 cm a efektivní ohniskovou délkou 700 mm. Takovým „dalekohledem“ by jistě nepohrdnul nejeden pozorovatelský fanda.

Je úžasné, kolik detailů lze na nové digitální mapě přivrácené strany Měsíce rozeznat! Takto například vypadá pohled na dno kráteru Plato. Credit: NASA/GSFC/Arizona State University.

Snímky z nejvýkonnější kamery celé sady (NAC – Narrow Angle Camera), které umožňují na Měsíci rozlišit až půlmetrové podrobnosti, již mnohokrát obletěly svět. Nejprve o prázdninách roku 2009, kdy u příležitosti 50. výročí prvního přistání člověka na Měsíci, byly publikovány snímky míst přistání jednotlivých lunárních výprav. K rozčarování některých zastánců konspiračních teorií na nich šlo rozeznat nejen zbytky lunárních modulů, ale také jednotlivé přístroje instalované astronauty na měsíčním povrchu včetně jejich stop! Tyto proslulé snímky jsou však jen špičkou ledovce obrovského množství dat, které kamera poskytuje. Tisíce měsíčních útvarů už kamera nasnímala v detailech, jaké geologům způsobují doslova závratě. V mnoha případech se totiž vědci mohou cítit, jakoby ochutnávali jablka ze stromu, který dosud zahlédli pouze někde v dálce na horizontu.

Kromě výkonné kamery NAC a podpůrné kamery SCS (Sequence and Compressor System) z paluby LRO shlíží na měsíční povrch i kamera Wide Angle Camera (WAC), která poskytuje snímky v sedmi barvách (ve vlnových délkách od 315 do 680 nm) s rozlišením 100 metrů na pixel. Během posledního měsíce roku 2010 naplánoval vědecký tým mise dva týdny trvající snímkování, během něhož byly pořízeny záběry kompletního povrchu Měsíce a to za stejného slunečního osvětlení (55 až 70°). Tak vznikla naprosto unikátní 560 magapixelová měsíční mapa, která ukazuje povrch našeho souputníka zhruba v desetinásobně lepším rozlišení, než jaké se nám nabízí při teleskopickém pozorování Měsíce ze Země!

Kromě fotografické mapy přivrácené strany, lze tady získat i pohledy na obě měsíční polokoule, odstupňované po 60°.  Credit: NASA/GSFC/Arizona State University.

Není pochyb o tom, že sada snímků a map ze sondy Lunar Recconaisace Orbiter definitvně ukončuje analogovou éru mapování Měsíce. Americký lunární nadšenec a autor řady zajímavých textů o Měsíci Charles A. Wood ve svém článku o nových mapách ze sondy LRO dokonce polemizuje nad tím, zda tyto úžasné mapy neoznačují konec pozorovací éry Měsíce. Odpověď zní ano i ne. Je jisté, že pozorovatel ze Země již žádné zajímavé měsíční detaily neobjeví, na druhou stranu se však může stát svědkem něčeho neočekávaného – třeba záblesku způsobeného drobným impaktem.

Jsem si jistý, že zážitky z vlastního prohlížení a poznávání měsíčního světa, nová data ze sondy LRO ohrozit nemohou. Naopak, alespoň tak budou mít nadšenci lunárních prohlídek k dispozici další užitečné pomocníky! A nakonec to nejdůležitější – mapu přivrácené strany Měsíce si můžete prohlédnout na této stránce, kde lze celý soubor stáhnout, vytisknout a posléze pověsit na za zeď vaší pozorovatelny.

Použitá literatura a odkazy: 
Charles Wood: The Best Lunar Map So Far. – Sky and Telescope, June 2011. 
Antonín Rükl: Příběh měsíčních map. – Astropis 3/2003.

Blíží se zajímavé úplné zatmění Měsíce

Ve středu 15. června v pozdních večerních hodinách nastane úplné zatmění Měsíce, které v České republice spatříme nízko nad jihovýchodním obzorem. Fáze úplného zatmění se odehraje mezi 21:22 a 23:02 letního času. Půjde o páté nejdelší zatmění Měsíce ve 21. století a jedno z nejzajímavějších v nadcházejících dekádách!

Částečná fáze zatmění nastane již ve 20:22 letního času. Měsíc přitom při pozorování z České republiky začne vycházet nad obzor krátce po 21. hodině, takže po jeho východu už bude z velké části ukrojen plným zemským stínem. Maximální fázi zatmění můžeme očekávat ve 22 hodin 13 minut. Vzhledem k tomu, že Měsíc tentokrát projde přímo středem zemského stínu, půjde o poměrně dlouhé zatmění – v plném zemském stínu se měsíční kotouč ocitne na téměř 101 minut.

Barevné mapky oblohy v plném rozlišení (1024x768 px; 72 dpi) z webu astro.cz si můžete stáhnout ZDE.

V době úplného zatmění uvidíme měsíční kotouč 7,5° nad obzorem v souhvězdí Hadonoše a na západ od něj rozeznáme jasnou hvězdu Antares ze souhvězdí Štíra. Zatmělý Měsíc se tak bude nacházet blízko nejjasnějších částí Mléčné dráhy. Lze tedy očekávat, že červnové zatmění bude nesmírně fotogenické, protože tato část nebe je bohatá na jasné hvězdokupy a mlhoviny. Celou podívanou doplní také planeta Saturn, která se v době maximální fáze zatmění bude nacházet méně než půl stupně od jasné hvězdy Gamma Vir.

Islandský vulkán Grímsvötn [čti Grimsvet] explodoval večer 21. května letošního roku. I když prvotní exploze byla zhruba desetkrát silnější než loňský výbuch vulkánu Eyjafjallajökull, nakonec netransportovala do ovzduší takové množství jemného materiálu, jako její nechvalně proslulý soused. Foto: EPA/Egill Adalsteinsson.

Nadcházející zatmění bude zajímavé především při své maximální fázi, kdy projde středem plného zemského stínu. Poblíž středu měsíčního kotouče proto možná i bez dalekohledu rozeznáme temný terč nejtmavší části zemského stínu. Nádech nepředvídané podívané propůjčí tomuto zatmění i nedávný výbuch islandského vulkánu Grímsvötn. Aktuální stav zemské atmosféry a tudíž i prach ze silných sopečných výbuchů, je totiž hlavním režisérem vzhledu zatmělého Měsíce (více ZDE). Pokud by se vulkanický popel z islandského vulkánu skutečně na červnovém zatmění projevil, měli bychom v závěru úplného zatmění sledovat tmavě hnědý lem v severní části měsíčního disku.

V červnu transportovala do ovzduší množství vulkanického materiálu také chilská sopka Puyehue (více ZDE). Jestli se i činnost tohoto vulkánu projeví na vzhledu nadcházejícího zatmění, teprve uvidíme. Foto: AFP

Další příležitost spatřit zatmění Měsíce budeme mít již 10. prosince letošního roku. I když se bude jednat o zatmění úplné, z České republiky uvidíme pouze jeho částečnou fázi. Další úplné zatmění Měsíce tak nastane nad naší republikou až 28. září 2015.

Měsíční brána objevena

Když v červenci roku 1959 John O´Neil – vědecký editor novin The New York Herald Tribune a držitel Pulitzerovy ceny za rok 1937 – prohlížel svým dalekohledem západní okraj Moře nepokojů, myslel si, že na Měsíci objevil gigantický přírodní most. Než se však ukázalo, že šlo jen o hru světel a stínů, dostala se jeho zpráva do tisku a nejen on, ale i ředitel tehdejší lunární sekce Britské astronomické společnosti, který tento objev potvrdil, si uřízli pořádnou ostudu. Pravda, O´Neil trošku přestřelil – jeho „most“ by totiž musel dosahovat délky bezmála dvaceti kilometrů! 

Pilná americká sonda Lunar Reconnaissance Orbiter ovšem ukázala, že měsíční mosty nejsou jen výplodem bujné fantazie. V poměrně mladém kráteru King na odvrácené straně Měsíce byla totiž na snímcích z LRO objevena přírodní skalní brána! Stín nápadného oblouku na jednom ze snímku přímo svádí k tomu, abychom si zde představili zástupy obdivovatelů jako u Pravčické brány v Národním parku České Švýcarsko. Oba útvary se dokonce podobají i svými rozměry. Zatímco ta měsíční má délku 20 m, šířku 7 m a výšku od 6 do 12 m, ta v Hřensku měří na délku 16,5 m, na šířku zhruba 7 m a vypíná se do výšky 21 m. Původ nově objevené měsíční brány je však naprosto odlišný od té v Hřensku. Pravčická brána je tvořena pískovci, na které miliony let působil vítr, déšť a rostlinná aktivita, dokud je nevymodelovaly do současné podoby. Měsíční brána vznikla ve velmi zvláštním typu hornin (tzv. impaktních taveninách), kterých je na Zemi jen poskrovnu. Jde o horniny přetavené žárem vzniklým při dopadu velkých kosmických projektilů na měsíční povrch. Samotná brána samozřejmě nevznikla působením eroze, ale zborcením dvou postranních částí do dutiny pod povrchem.

Měsíční brána v kráteru King. Foto: NASA / GSFC / ASU.

Myslím, že vedle míst přistání posádek Apollo, je právě tato měsíční brána místem, kde se možná jednou budou stavět vyhlídkové plošiny se zaručeně nejlepším výhledem na jeden z mála klenotů měsíční krajiny, který lze pojmout jedním pohledem. A snad tam bude i levnější pivo než v Hřensku.

Pravčická brána. Foto: David Koval.