Skoro deset tisíc fajsbůkových lajků, desítky dotazů a jeden překlep. To vše mě přinutilo, abych prohodil pár řádků o tom, jak vznikl snímek růžového Měsíce, který zvolna opouští obzor a škrábe se nad brněnský vrch Hády.
Měsíc se vás neptá, jestli se vám zrovna nechce. Nezajímá ho, že jste se právě po dvou hodinách konečně rozhodli odskočit na malou, že na střeše to klouže jako na mistrovství světa v ledním hokeji a že kvůli němu zmeškáte večeři s půvabnou slečnou. Zkrátka, pokud chcete Měsíc vyfotit zrovna ve chvíli, kdy se plíží nad váš důvěrně známý obzor, není čas na žádné “potom” nebo “až”.
Oblečete si bundu, panicky se začnete shánět po vybavení, které jste během dne rozpůjčovali a vyrazíte na střechu a… doufáte. Doufáte, že se nezatáhne a že baterka ve vašem foťáku vydrží. A hlavně doufáte, že si azimut i čas východu Měsíce pamatujete správně a že tím pádem nebudete na střeše mrznout jako idiot další hodinu, což by zaručeně vedlo k tomu, že slečně, která na vás v tu chvíli čeká v restauraci, dojde trpělivost.
Měsíc a počasí neznají kompromisy. Během jednoho roku zvládne “skoroúplňkový” Měsíc nanejvýš tak dvacet východů, při kterých lze obstojně chytit i okolí. Když ale k tomu přidáte vrtochy počasí, zbudou vám tak tři, možná čtyři příležitosti. Při jedné z nich pak Měsíc při svém východu nemusí zrůžovět a při další se třeba jeden osamělý mrak nasune právě na místo, kde jeho východ probíhá. Příležitostí je málo a je jen na nás, jestli ji využijeme nebo si raději v klidu dopijeme kafe.
V úterý, 3. února 2015, sedm hodin před úplňkem, jsem tu příležitost využil. První snímek zrudlého souseda vykukujícího nad obzor jsem s pomocí našlapaného foťáku Canon EOS 5D Mark III a slušného objektivu Canon 70-200 mm f/4 IS USM pořídil v 16:59. Pak už bylo jen potřeba dobře ustavit stativ a s pomocí dálkové spouště cvakat. Cvakal jsem každých šest sekund. Po necelé půlhodině jsem nasbíral něco přes dvě stovky snímků, které jsem mírně upravil, vybral, promazal a složil. To je celé. Dvě hodiny práce a tři roky čekání na příležitost.
Měsíc se vás neptá, jestli se vám zrovna nechce. Nezajímá ho, že jste se právě po dvou hodinách konečně rozhodli odskočit na malou, že na střeše to klouže jako na mistrovství světa v ledním hokeji a že kvůli němu zmeškáte večeři s půvabnou slečnou. Zkrátka, pokud chcete Měsíc vyfotit zrovna ve chvíli, kdy se plíží nad váš důvěrně známý obzor, není čas na žádné “potom” nebo “až”.
Oblečete si bundu, panicky se začnete shánět po vybavení, které jste během dne rozpůjčovali a vyrazíte na střechu a… doufáte. Doufáte, že se nezatáhne a že baterka ve vašem foťáku vydrží. A hlavně doufáte, že si azimut i čas východu Měsíce pamatujete správně a že tím pádem nebudete na střeše mrznout jako idiot další hodinu, což by zaručeně vedlo k tomu, že slečně, která na vás v tu chvíli čeká v restauraci, dojde trpělivost.
Měsíc a počasí neznají kompromisy. Během jednoho roku zvládne “skoroúplňkový” Měsíc nanejvýš tak dvacet východů, při kterých lze obstojně chytit i okolí. Když ale k tomu přidáte vrtochy počasí, zbudou vám tak tři, možná čtyři příležitosti. Při jedné z nich pak Měsíc při svém východu nemusí zrůžovět a při další se třeba jeden osamělý mrak nasune právě na místo, kde jeho východ probíhá. Příležitostí je málo a je jen na nás, jestli ji využijeme nebo si raději v klidu dopijeme kafe.
V úterý, 3. února 2015, sedm hodin před úplňkem, jsem tu příležitost využil. První snímek zrudlého souseda vykukujícího nad obzor jsem s pomocí našlapaného foťáku Canon EOS 5D Mark III a slušného objektivu Canon 70-200 mm f/4 IS USM pořídil v 16:59. Pak už bylo jen potřeba dobře ustavit stativ a s pomocí dálkové spouště cvakat. Cvakal jsem každých šest sekund. Po necelé půlhodině jsem nasbíral něco přes dvě stovky snímků, které jsem mírně upravil, vybral, promazal a složil. To je celé. Dvě hodiny práce a tři roky čekání na příležitost.
Finální kompozice složených snímků.
Kompletní, neupravená sada nasnímaných záběrů vycházejícího Měsíce.
