Stávat se mi nechtělo. Po necelých pěti hodinách spánku jsem totiž měl opustit pohodlí peřin a toalety s hebkýma růžovýma koberečkama a vydat se někam do tmy, chladu a vlhka. Od mého probuzení ovšem uběhlo pár desítek minut a už jsem stál venku. Na obloze blikaly hvězdy, o jejichž jménech jsem neměl ani páru, a taky něco hrozně velkého a temného, co končilo snad někde v nadhlavníku. V tu chvíli jsem si říkal, kolik pytlů koky asi museli Inkové rozžvýkat, aby je napadlo v nadhlavníku postavit město, které záhy z neznámých důvodů stejně opustili.
Jako malý jsem stál fronty na ledacos. Na nové ábécé, na kuponovou knížku nebo na toaleťák. Na trek jsem ale frontu nikdy nestál. Až teď na Macchu Pichu. Hora, na které výtvor kolektivního žvýkání enormního množství koky stojí, je totiž obehnaná řekou, přes kterou vedou dva mosty, oba s uzamykatelnými vraty. Vrata se na noc zamykají a otevírají až v pět ráno. Už o půl páté se tu proto tísní desítky a ve třičtvrtě už stovky trekařů, kteří se chtějí po svých dostat k MP. Za pět minut pět jsem si připadal jako ve filmu z vězeňského prostředí, protože celý spořádaný zástup trekařů dychtivě sledoval dva bachaře, kteří si za branou okatě pohrávali s nápadně velkým svazkem klíčů. Pánové si svou funkci strážců brány užívali, takže přesně v pět, ani o sekundu dřív, se brána otevřela a peloton trekařů vyrazil na divokou jízdu.
Říká se, že nahoru je to něco kolem hodiny. Ovšem do kopce. A když píšu do kopce, myslím tím do kopce. Žádná rovina. Co krok, to několik decimetrů blíž k nebi. Je to celkem makačka, ale hřeje vás u srdce, že nahoře budete odměněni pohledem, který je souzen jen těm, kteří brzy vstanou a po svých vylezou až na samý vrchol. Tedy do doby, dokud nezačnete krosit sypkou cestu, na které vás začnou míjet klimatizované minibusy plné německých turistů zírajících na vás jako na šimpanze v zoo. Konec romantiky. Turnikety se blíží. Pokračování příště...
Canon EOS 60D, Sigma 17–50 mm
© Pavel Gabzdyl
