K Machu Picchu se dá dostat asi třemi způsoby. Ten nejdražší a asi nejnudnější spočívá v tom, že se vyvezete vlakem až k zastávce kyvadlové dopravy, která vás z pohodlných sedaček vyplivne rovnou u bran (resp. turniketů) bájného města. Druhá, levnější, spočívá v pronajmutí malého "busu" (David pro něj zavedl termín "Killing Machine"), který vás bude pár hodin natřásat serpentinami, dokud vás nedopraví k zastávce vlaku, odkud se jde trek pralesem podél kolejí (viz foto) a pak ještě asi hodina prudkého stoupání k MP. Třetí variantou je čtyřdenní, prý úžasný, ale fest náročný Inca Trail. Zvolili jsme zlatou střední cestu.
První dvě hodiny cesty z Cuzca se kocháte krajinou, další dvě hodiny vás čekají horské serpentiny a poslední hodina zbývá na nezpevněnou cestu podél skal. Pokud si do busu občas musíte přibalit Kinedryl, na variantu s Killing Machine rovnou zapomeňte. Kromě prudkých zatáček, je tu ještě jízda po okrajích kolmých srázů, bez svodidel, bez patníků, bez ničeho. Možná jsem i poprvé v životě litoval, že vím něco málo o geologii. Při pohledu na nestabilní svahy mi totiž bylo jasné, že stačí jen málo, aby se vše dalo s plnou parádou do pohybu. To ale zjevně nikoho netrápilo. Hodil jsem se tedy do klidu, dokud se v protisměru neobjevil kamión a náš řidič před ním začal couvat rovnou na okraj "vozovky". Když jsem se naklonil z okýnka a viděl tak půl kilometru hluboké nic, zatnul jsem všechny svaly a přes zuby procedil pár ostravských manter. Řidič byl ale frajer, což se ukázalo i na cestě zpět, která vedla stejnou trasou, ovšem v noci a za bouřky. Občas nebylo přes hustou mlhu vidět vůbec nic, občas se na silnici objevil vodopád. Všechna auta zůstala před vodní hradbou stát, ale náš řidič se rozhodl projet. A to i přes to, že nás řeka mohla strhnout a expres rekomando poslat rovnou na dno kaňonu.
Pokud ale člověk tuto cestu neabsolvuje, těžko si uvědomí, na jak nepřístupném, odlehlém a úžasném místě vlastně Machu je. Pokračování příště...
První dvě hodiny cesty z Cuzca se kocháte krajinou, další dvě hodiny vás čekají horské serpentiny a poslední hodina zbývá na nezpevněnou cestu podél skal. Pokud si do busu občas musíte přibalit Kinedryl, na variantu s Killing Machine rovnou zapomeňte. Kromě prudkých zatáček, je tu ještě jízda po okrajích kolmých srázů, bez svodidel, bez patníků, bez ničeho. Možná jsem i poprvé v životě litoval, že vím něco málo o geologii. Při pohledu na nestabilní svahy mi totiž bylo jasné, že stačí jen málo, aby se vše dalo s plnou parádou do pohybu. To ale zjevně nikoho netrápilo. Hodil jsem se tedy do klidu, dokud se v protisměru neobjevil kamión a náš řidič před ním začal couvat rovnou na okraj "vozovky". Když jsem se naklonil z okýnka a viděl tak půl kilometru hluboké nic, zatnul jsem všechny svaly a přes zuby procedil pár ostravských manter. Řidič byl ale frajer, což se ukázalo i na cestě zpět, která vedla stejnou trasou, ovšem v noci a za bouřky. Občas nebylo přes hustou mlhu vidět vůbec nic, občas se na silnici objevil vodopád. Všechna auta zůstala před vodní hradbou stát, ale náš řidič se rozhodl projet. A to i přes to, že nás řeka mohla strhnout a expres rekomando poslat rovnou na dno kaňonu.
Pokud ale člověk tuto cestu neabsolvuje, těžko si uvědomí, na jak nepřístupném, odlehlém a úžasném místě vlastně Machu je. Pokračování příště...
Canon EOS 60D, Sigma 17–50 mm
© Pavel Gabzdyl
