2. 2. 2016

Konec dětství

Mám rád fotky s příběhem. A tato jej má. Teda aspoň pro mě. Ten příběh začal někdy v roce 1994, když jsem se na balkóně havířovského paneláku krčil u ruského dalekohledu, jehož hmotnost se blížila hmotnosti tehdejšího průměrného automobilu. Na obloze jsem toho moc neviděl. Byla zaprášená hutěmi a osvětlená blízkým obchoďákem Permon, v jehož podzemí zrovna v kabině od Liazky dýdžejoval nějaký neznámý týpek jménem Richard Krajčo. Zvuky linoucí se z Modré svině a dalších klubů mě tenkrát vyrušovaly nejen od šmírování po nebi, ale taky mi bránily usnout. A tak jsem se tenkrát zasnil. Představil jsem si, jak stojím někde daleko od města. Nejlépe na nějaké vysoké hoře. A třeba rovnou na sopce. V té představě se na obloze předváděla Mléčná dráha a všude kolem zvědavě vykukovaly bílé kopule obřích observatoří, které jsem toho dne zahlédl v časopise Kozmos. Mimochodem tato podpultovka tenkrát vycházela na papíře tak mizerném, že byste s ním dneska nepodložili ani stůl v páté cenové. 

Ale abych neodbíhal od snu... Na té hoře bylo totální ticho a i když jsem tam zrovna stál sám, nebyli daleko přátelé. To proto, abych měl s kým sdílet brutální jas Mléčné dráhy. Uběhlo dvacet let a probudil jsem se v autě. Vylezl jsem ven a málem zakopl o přátele, kteří tam fotili panoramata doplněná o kopule obřích astronomických observatoří. Překročil jsem tedy pár spacákových mumií a vyšel do míst, kde byla větší tma. Ocitl jsem se tam úplně sám, v naprostém tichu a to i přesto, že jsem stál na okraji gigantického sopečného kráteru. A tak jsem zmáčkl spoušť foťáku a splnil si jeden havířský sen.



Canon EOS 5D Mark III, Canon 14 mm, f2.8, ISO 4000, 20 sec
© Pavel Gabzdyl

Žádné komentáře:

Okomentovat