11. 12. 2014

Machu Picchu – Coda

Vše je o lidech. A tak i závěr mého líčení výletu na Machu Picchu bude o místních obyvatelích. Už jsem se zmiňoval, nakolik jsou Peruánci pohodoví, vysmátí, ochotní a otevření lidé. A není to jen žvýkáním koky.
Turistický rajón Machu Picchu je ale jiný. Tady je to pračka na peníze turistů. Pračka na velké prádlo s extra výkonnou sušičkou a s patentovaným Honeycomb turbobubnem. A tak se vám může stát, že než se nadějete, už se spolu s dalším špinavým prádlem točíte v bubnu. Stalo se to i nám.
Účinnost pracího programu si uvědomíte už když zjistíte, že vaše pití stojí na nádraží šestinásobnou cenu než pro našince. Uznávám ovšem přidanou hodnotu železničního stánku, protože ještě nikdy jsem nebyl při pití nápoje v tak těsném kontaktu s projíždějící lokomotivou. Odhaduji to na 317 mm.
Ten skutečný program na špinavé prádlo se ale spustil až ve chvíli, kdy jsme došli k naší Killing Machine (minibus, který se tváří jako Mercedes, ale Mercedesem rozhodně není). Po cestě sem se totiž pětice našich spolucestujcích psychicky sesypala a i přes zaplacenou jízdenku odmítli tímto způsobem cestovat zpět. Na první pohled to znělo jako dobrá zpráva. Aspoň bude víc místa a vzduchu (do auta se totiž směle cpaly jeho výfukové plyny). Jenže tady je vzduch prosycen vhlkostí a vůní čerstvě vypraného prádla. "Manažer" naší jízdy se tedy rozhodl, že stůj co stůj pět volných a již zaplacených míst obsadí.
Je hezké, že myslel ekonomicky, možná i bral ohled na životní prostředí, ale rozhodně nebral ohledy na časový harmonogram některých spolucestujících, kteří počítali s tím, že v noci ještě chytí spoj do dalšího města (my to naštěstí nebyli, protože v Peru hru zvanou "harmonogramy" moc neznají). Měli jsme za sebou pár hodin spánku, dva treky, na obloze se začala shlukovat těžká mračna a blížil se večer. K tomu všemu se do nás pustili komáři. Čekali jsme, debatovali s "manažerem", cucali koka bonóny, všechno zbytečně. Manažer spolu s řidičem jen seděli na kupě štěrku a zírali do pralesa, zda se neobjeví nějaká zbloudilá duše. Po hodině čekání a šedesáti komářích štípancích Davidovi bouchly saze (intenzita výbuchu se blížila dopadu planetky, která před 65 miliony lety vyhubila dinosaury). Zbytečně. V tu chvíli je vám jasné, že neuděláte nic.
Po další čtvrhodině to naštěstí vzdal i manažer, nejspíš si uvědomil, že z pralesa už skutečně nikdo nevyleze a zavelel k odjezdu. Do našeho auta samozřejmě nenastoupil. Vědel, že daleko by s námi nedojel.
Kdyby nebylo tohoto zpoždění, nedostali bychom se s Killing Machine na horských serpentinách do noční bouřky a náš bus možná jen o chlup unikl tomu, aby uvízl ve vodopádu a zřítil se do kaňonu. Jenomže na zbytečná slova "možná" a "kdyby" se v Peru nehraje. Všechno dopadlo dobře, manažer odvedl svou práci, protože jsme zažili dechberoucí jízdu a já mám o čem psát a žvanit. Konec


It’s What We Do / To je to, co děláme
Canon EOS 60D, Sigma 17–50 mm 
© Pavel Gabzdyl

Žádné komentáře:

Okomentovat